Školní prostředí je specifické. Dítě i pedagog musí respektovat hranice svých rolí. Práce s dítětem diagnostikovaným ADHD by se měla řídit podle určitých zásad, které vycházejí z potřeb dítěte. Jde o udržení pozitivní atmosféry v celé třídě, správné uchopení diagnózy ADHD a přístup pedagoga. Pojďme si rozebrat jednotlivé oblasti.


Diagnóza ADHD

Dítě s ADHD potřebuje především pevnou strukturu a řád v prostředí, kde žije a pracuje. Potřebuje jasné hranice k tomu, aby vědělo, co může očekávat a co je očekáváno od něj. Stejně tak pevná a jasná pravidla, krátké a jednoduché instrukce, které před něj staví jednoznačné formulované požadavky. 

V různých situacích dítě potřebuje správný způsob chování opakovaně vysvětlit a předvést. Dobře se cítí v prostředí, kde se opakují pravidelné procedury (rituály, tradice, zvyky) – není totiž schopno samo řád dlouho vytvořit. Pevná struktura hodiny, dne i týdne ve škole (i v maličkostech) je nakonec prospěšná pro všechny děti na prvním stupni.

Jak s dítětem s ADHD komunikovat?

Se všemi dětmi ve skupině je důležité si povídat, dát jim příležitost k vysvětlení jejich pocitů a činů. U některých dětí můžeme pozorovat jen malý zájem o verbální projev. Zkusit se dá navodit i jiným způsobem – hrou, kresbou, písemným projevem.

Neverbální komunikace je také způsob, jak s dítětem přirozeně navázat kontakt. Ať už jde o úsměv, letmý dotek rukou či laskavý pohled.

Seznámení se s dítětem i jeho rodinou

V první řadě je důležité, aby se učitel alespoň částečně seznámil s dítětem, vyžadujícím speciální přístup, i jeho rodinou. Měl by se snažit porozumět tomu, že každé dítě s ADHD je jiné, jiné v tom, jaké je jeho sebehodnocení, množství stresů, které má, jeho odolnost vůči nim, jiné svým sociálním zázemím či mírou přijetí v rodině atd.

Rodiče dítěte s ADHD potřebují častější komunikaci s učitelem formou denních, týdenních či měsíčních zpráv (nebo setkání) nejen o výkonech v učení, ale též o jeho pracovním úsilí, sociálním chování, případně výchovných problémech. Důraz by se měl klást na pozitivní informace, aby rodiče nebyli zavaleni problémy ze všech stran.

Důležité je respektovat rodinu takovou, jaká je, a snažit se posílit zájem o dítě. Toho dosáhneme pouze tehdy, jestliže dokážeme dát rodičům najevo naši úctu a náš respekt vůči jejich názorům a postojům. To, co spojuje rodiče i pedagogy, je, aby se dítě cítilo dobře. 

Velmi zhoubná je cesta eskalace vzájemné agresivity mezi dítětem a dospělým. Komunikace školy a rodiny nesmí nikdy dojít do stadia „hledání viníka“ (kdy rodiče obviňují z potíží dítěte školu, učitel rodiče z výchovné neschopnosti nebo nespolupráce) – tato tendence bývá častá a zablokuje zcela možnost účinné pomoci dítěti s ADHD ve škole i doma.

Pozitivní přístup

Pedagog by se měl snažit vytvořit prostředí, ve kterém může být kterékoliv dítě v něčem úspěšné. Nepreferovat pouze některé oblasti školního života (např. znalosti). Vyvarovat se bazírování na dětských slabostech, ale hlavně upřednostňovat silné stránky dítěte. Každý si zaslouží prožít pocit úspěchu.

V rámci těchto aktivit i celého školního dne je třeba vyvarovat se přemrštěné pozornosti dítěti s ADHD. Žádné dítě nechce být „jiné”.

U všech dětí je třeba dbát na dostatek osobního povzbuzení a veřejného ocenění jejich práce nebo snahy. Děti s ADHD mívají přirozeně nízkou sebeúctu, proto je třeba ji posilovat ve skupině i individuálně.

Po dítěti nemůžeme chtít, aby zaznamenalo pokrok, jestliže ho nemotivujeme k jeho dosažení. Odměny a pochvaly jsou vhodné pro zvyšování motivace k úspěchu. Musí to být systém, ve kterém se pedagog snaží o dostupnost ocenění a odměn pro všechny žáky a pro dítě s ADHD obzvlášť.

Každý je jiný, akceptujme to

Důležité je učit všechny děti, že existují rozdíly nejen ve zjevu, ale i ve vlastnostech a zkušenostech jedinců. Každé dítě vyrůstá v jiném prostředí, rozdíly se promítají do chování a do vztahů mezi dětmi. Pedagog by neměl nikdy dopustit, aby skupina ostrakizovala některé jedince kvůli jejich odlišnosti.

Odmítnutí konfrontace

Učitel by si měl vždy připomínat, že nepřijatelné chování dítěte není osobní útok proti jeho osobě, ale že se jedná o příznak vyskytujícího se problému. Nemá se nechat strhnout, nekřičet, nerozhodovat o „trestu“ v afektu. „Moudrá“ pokárání – tichým, rozhodným a zejména bezprostředním způsobem jsou opodstatněnější a účinnější než velmi emocionální, neurčité a opožděné výtky. Tyto výtky jsou nejen méně účinné (patří k nim mj. i množství poznámek), ale mají též demoralizující vliv a nabourávají dětské sebevědomí. Nežádoucí je i vylučování dítěte s ADHD z plánovaných mimoškolních akcí za špatné chování – pocit odmítnutí jeho problémy v chování jen zhoršuje.

Bude-li mít učitel situaci vždy pod kontrolou, může pozitivně měnit chování dítěte. Měl by se proto vždy vyhýbat uspěchaným krokům a nenechat emoce vládnout situaci.

Vzájemná pomoc učitelů

Práce s dětmi s ADHD je pro učitele velmi stresující a únavná, zvláště když se neobjevují žádné větší změny k lepšímu. Učitelé dobře znají i pocity vystřízlivění a zklamání, které měli při práci s dítětem, když se nechali ukolébat přílišným a dočasným klidem. 

Společná setkávání učitelů a rozebírání těchto zkušeností jsou výbornou formou psychohygieny. Zvláště pro pedagogy druhého stupně, kteří mají mezi sebou rozdělené předměty a pravidelná setkávání mohou být jedinou šancí, jak sdílet své zkušenosti a pocity.

Všem doporučujeme seznámit se se základními publikacemi o ADHD a jejich projevech, včetně metodického pokynu pro práci s dítětem s ADHD, který je ve školách k dispozici u výchovných poradců. 


Publikace a články

 

Zajímavé weby k tématu