Vždy to fungovat nebude, nutné jsou vhodné podmínky a spolupráce, říká o inkluzi učitelka Alena Lubovská

„Je důležité zvážit, zda dítě společné vzdělávání přijme, a bude-li pro něj i okolí přínosné. Myslím si, že ve všech případech to nelze provést. Společné vzdělávání má smysl, pokud je vhodně zvolené a vytvoří se pro něj dobré podmínky,“ říká Alena Lubovská, sama maminka syna se zdravotním postižením a učitelka prvního stupně na základní škole Pod Žvahovem v Praze 5, odloučeného pracoviště základní školy Kořenského. 

Alena Lubovská, pedagožka s letitými zkušenostmi, která během své pedagogické praxi vzdělávala například chlapce se sluchovým postižením a poruchou autistického spektra, dívku s Aspergerovým syndrom či dívku s Downovým syndromem, společné vzdělávání podporuje, ale zdůrazňuje nutnost vytvoření správných předpokladů. 

„Příprava na společné vzdělávání je nezbytná,“ tvrdí na základě vlastní zkušenosti.

Pro jeho bezproblémové fungování je důležitý zejména výběr vhodného kantora, který má chuť a motivaci, ale také asistenta pedagoga, který umí dítěti nejen pomáhat, ale zároveň mu ponechat i nutnou samostatnost. Dále zmiňuje také vytvoření příhodných podmínek v konkrétní škole jako je například snížený počet žáků ve třídě. 

„Ve velkém kolektivu to ani asistent nezachrání“, domnívá se.  Nezbytné je také promluvit si s rodiči spolužáků i samotnými žáky. „To, že si pomáháme, je pro děti přirozené, o tom není třeba příliš mluvit. Každý jsme ale jiný, každému jde něco jiného, každému vyhovuje jiný styl výuky, a o tom je třeba s dětmi promluvit v komunitním kruhu,“ dodává učitelka Alena Lubovská.

Za neméně důležitý předpoklad úspěchu společného vzdělávání považuje také úzkou spolupráci s rodiči znevýhodněného dítěte. Pokud je ta správná spolupráce na všech frontách - pokud  rodiče znevýhodněného dítěte, učitel, spolužáci a vedení základní školy ve spolupráci se speciálně pedagogickým centrem vytvoří dobré podmínky - funguje to, domnívá se Alena Lubovská. 

„Když ale při společném vzdělávání dojde ke špatné komunikaci s rodiči, vedením školy či SPC, nemusí se to podařit nebo to jde jen velmi těžko; a většinou to znevýhodněné dítě také pocítí.“

Přínosy společného vzdělávání jsou podle učitelky Aleny Lubovské zcela individuální. 

„Je to případ od případu. Dítě se znevýhodněním může začleněním do kolektivu hodně přijímat anebo trpět, například autisté zmatkem či nepochopením. Spolužáci se mohou učit zvládat nové situace, poznávat spolužáka, který se od nich liší a objevovat jeho dobré stránky. Nebo se naopak postavit proti jinakosti a to může vést k totálnímu odmítnutí, nebo až k šikaně. Moje zkušenost však naštěstí byla ve všech případech pozitivní a spolužáci vždy přijímali žáka se znevýhodněním velmi dobře, ohleduplně, tolerantně a s porozuměním.“

„Mne osobně má zkušenost se společným vzděláváním obohatila nejen po stránce lidské, ale zejména té profesní. Musela jsem hledat nové přístupy a metody ve vzdělávání, aby to co nejlépe fungovalo. Rozšířila jsem si obzory a získala nové informace o různých postiženích,“ uzavírá Alena Lubovská.